Všichni žijeme podle určitých představ, které jsou na první pohled stejně tak trvalé, jako neadekvátní vůči skutečnosti. Úsilí, které vynakládáme k udržování představ týkajících se sebe i světa je nepředstavitelné a paradoxní, neboť právě ono udržuje naše utrpení.
Jeden z velkých mistrů psychoterapie Fritz Perls prohlásil, že intelekt je potřebný tomu kdo postrádá smysly. Ačkoliv je to řečeno s nadsázkou, obrací pozornost k lidské indispozici (připoutání) vyjádřené slovy Decarta "Cogito ergo sum" (lat. "Myslím, tedy jsem") Je to také nesnadná podmínka pro terapeuta. Perls postuloval, aby terapeuti co nejméně mysleli a co nejvíce cítili. Jde o zcela jiný způsob myšlení - myšlení intuitivní. Intelektuální reflexe přichází později.
Psychoterapie vytváří situace, které člověku hledajícímu východiska z utrpení dovolí proměnit způsob vidění světa a myšlení o něm. Jen zkušenost nás může proměnit a racionalita není vlastností zkušenosti.Vyvedení klienta mimo schéma a stereotyp vlastního utrpení je právě cílem psychoterapie. Zvláště, kdy prožívá svůj život jednostranně. Lidské vědomí je toho schopno. Z různých příčin si zvyklo plynout jedním směrem. Přeorientování vědomí a nasměrování jej tam, kam dosud nesahalo je fundamentem všech psychoterapeutických směrů. Jestli se to podaří změnit, člověk získává možnost volby, která mu umožní otevřít se na zcela jiný svět.
Psychoterapie, podobně jako některé cesty duchovního rozvoje např. Zen, je oblastí zkušeností. Jen zkušenost nás dokáže proměnit. Můžeme vymýšlet koncepce, budovat konstrukce a modely, ale není to ta změna, o níž jde v psychoterapii. Obviňování psychoterapie z iracionality se nemíjí s pravdou. Je zde však třeba oddělit dvě záležitosti: způsob působení na člověka v psychoterapii, který nemůže spočívat v racionálním přesvědčování ho o čemsi - od způsobu mluvení o psychoterapii nebo budhismu.
Často je obava před ztrátou utkvělých představ jednou z příčin, kvůli kterým se lidé psychoterapie obávají, nebo z ní rezignují. Mechanismus takového chování je pochopitelný. Staré utrpení je známé a odvržení předchozích představ a způsobů přežití, podle kterých jsme do té doby žili, vyvolává strach. Možná mnohem silnější, než naděje na vysvobození od utrpení.
Současné strategie psychoterapie se opírají o předpoklad, podle něhož tělo, psychika i duch jsou vnímány jako jeden jev, projevující se různými způsoby. Proto je třeba pracovat se všemi aspekty tohoto jevu, jestliže má být harmonizován vývoj člověka.Terapeutická zkušenost je procesem, ve kterém dosahování příčin problému a jejich překonávání je vzájemně propojené. Určité situace v průběhu terapie vyvolávají náhlé napětí a zároveň bolest v těle. Uvědomění si bloku a upozornění na něj zpřítomňuje rodící se emoce. Zprůchodnění různých částí těla a také různých forem exprese obnovuje paměť a objevují se vzpomínky nejbolestivějších událostí z minulosti, které jsou přítomny tady a teď. Emoce zůstávají vyjádřeny křikem, pláčem, slovy, tělem. Ne vždy se projevují náhle. Cesta k jejich uvolnění může trvat mnoho měsíců, nebo dokonce let. Jestliže tyto pocity zůstanou vyjádřeny úplně, v odpovídajícím situačním kontextu, kdy je jasný jejich adresát a jsou vyjádřeny způsobem adekvátním vůči traumatické události z minulosti, tratí svou moc. Problém zůstal zvědomělý a nepůsobí skrytě. Negativní energie zůstala vybita a tělo uvolněno od nadměrného napětí.
Terapie směřuje k navrácení celého potenciálu člověka, který byl jakýmsi způsobem v průběhu jeho rozvoje zmražen, vytěsněn nebo projektován ven. Toto odcizení může nabírat různé formy nesvobody vůči jiným lidem, ideologiím, institucím, nebo symbolům. Pěstování iluzí na téma světa a sebe je institucializováno v oficiální kultuře. Hlavní směr současné kultury blokuje individuální růst a nezávislost. Vážně omezuje nás omezuje a pokouší se z nás stvořit správné konzumenty a producenty. Lze říci, že terapie je kontrakulturní. Touží navrátit člověku jeho potenciál, jeho opravdové cítění sebe, jeho důstojnost, velikost i skromnost. Chce jej učinit svobodným. Aby měl možnost formování a odkrývání sebe a nemusel opakovat vzorce, které jsou arbitrálně v dané kultuře uznávány za závazné.