Ve smrti našeho "já" leží pramen života srdce - Imam Ja'Far al-Sadiq, VIII století
Chtěli bychom být nesmrtelní. Chtěli bychom, aby svět trval věčně, nezměněný, nenarušený a převlékal jedině šaty ročních období. Usilujeme tedy úporně o vytvoření svojí malé stabilizace, ve které se můžeme ukrýt a zapomenout, že všechno kolem nás pomíjí: lidé, věci, události. Spolu s uplývajícím časem zapomínáme rovněž o tom, jak bychom chtěli žít doopravdy. Zapomínáme na sny, které nám nedávaly spát, když jsme byli mladí a plni entuziasmu. Citlivost mnoha z nás zůstala otupena každodenní rutinou, honbou za věcmi, penězi. Dokonce, i když si to uvědomíme, nechceme se k tomu vracet tím spíš, že vzpomínky mohou být v rozporu s volbami, pro které jsme se rozhodli a které již nechceme zpochybňovat. Snažíme se být šťastní a v mnoha případech na to těžce pracujeme. I přes tolik úsilí se stále cítíme duchovně nenaplněni, protože hledáme naplnění ve vnějším prostoru. Vyčerpáváme naše síly i myšlení, usilujeme o čest a slávu, hromadíme informace, milujeme se, opíjíme i modlíme, ale štěstí nenacházíme. Nalézáme nanejvýš povrchní a krátkodobé příjemnosti.
Prvním krokem na pouti ke štěstí musí být uvědomění si faktu, že ho hledáme tam, kde není. Štěstím je probuzení se z noční můry samoty, způsobené iluzí, oddělení objektu a subjektu. Toho, co je vnitřní, od toho vnějšího. Do chvíle, než se odhodláme k rozhodnutí o vnitřní cestě, budeme znamení přicházející z okolního světa vnímat jako nezasloužený trest a neštěstí. Nevidíme, že pramenem našich utrpení je iluze vlastnění a nesouhlas s pomíjivostí. Slova a pojmy nás očarují a uspí. Způsobí, že se stáváme vězni myšlenkových návyků, konvencí, předpojatostí, doktrín a ideologií. Jestli se skutečně chceme uvolnit z utrpení, musíme se zříci všeho, co se zdá být pravdou. Ti z nás, kterým se podařilo vytrhnout svou mysl z ospalé ztuhlosti, rozumějí, nebo alespoň pociťují o co jde. Přijetí čehosi za pravdu a pouhá slepá víra nestačí. Potřebujeme prožitek jednoty.
Můžeme objasnit dobro i zlo z pohledu filozofických, či náboženských doktrín, ale myslící, diskurzivní vědomí, nebude nikdy schopno poznat skutečnou přirozenost Univerza, neboť je ze své podstaty od něho odděleno. Mluví o tom učitelé: Mojžíš, Budha, Ježíš i Mohamed.
Dokud se neprobudíme z egocentrického snu, neporozumíme slovům proroků. Pravdy, kterými operujeme v životě nejsou skutečnými pravdami, ale jen jejich popisy a mají omezenou použitelnost, přestože nám pomáhají pohybovat se v zakletém kruhu neosvíceného bytí. Když se však naše názory a představy střetávají s životem, odhalujeme, že pouhé rozumění slovům nevystačí.